Můj příběh

Již od útlých let jsem měl slabost pro modelování z modelíny a kreslení. Bavilo mě cokoliv tvořit a být tvůrcem celého procesu. V pozdějším dětství jsem často vymýšlel různé imaginární světy a byl jsem také často tvůrcem (vypravěčem) pro různé fantasy/sci-fi hry. Občas jsem chodil po městě a povídal si sám se sebou. Byl jsem natolik ponořen do svého světa, že jsem přestal vnímat běžnou realitu ostatních lidí.

Během dospívání jsem psal básně, písničky pro kapelu a znovu se věnoval kreslení. Svůj talent jsem (bohužel?) na nějakou dobu utopil v alkoholu a většinu svého času věnoval spíše koncertům a večírkům. Zabýval jsem se aspoň hudbou a skládáním textů. Umělecká tvorba byla po mě způsob, jak vyjádřit svou nespokojenost a frustraci.

Umění jsem se v období čerstvé dospělosti věnoval spíše teoreticky. Hodně jsem četl a zajímal se o humanitní obory (zejména o antropologii, sociologii a filozofii). Nejprve jsem vystudoval nábytkářství, poté knihovnictví a následně jsem ještě krátce studoval antropologii. Tehdy mě hlavně zajímalo, jak vytvořit nějaké přirozené prostředí pro tvorbu i žití. Hodně jsem přemýšlel nad nějakou komunitní ekovesnicí s řemeslnou výrobou nebo něco podobného.

Po vystudování školy jsem se začal živit jako specialista na vyhledávače (SEO). Většinu tohoto času jsem se věnoval hlavně práci a studování algoritmů Google. Práce mě bavila natolik, že jsem nic jiného ani neměl sílu dělat. Dělal jsem v několika digitálních agenturách a nakonec jsem odešel pracovat sám na sebe.

Po 7 letech na volné noze jsem dospěl ke svému prvnímu vyhoření. Stalo se to tím, že jsem prakticky nevycházel z domu a nedělal nic jiného než práci na pc a vydělávání peněz. Měl jsem sice hodně peněz, ale žádnou radost ve svém mimopracovním čase. Celý můj tehdejší život byla jen práce a hospoda. Upadl jsem do nějaké rutiny a najednou jsem si uvědomil, že tu práci začínám nesnášet a že se k ní již nedokážu prakticky přinutit. Byl jsem úplně bez energie i motivace.

Tehdy jsem se hodně začal zajímat o 3D tisk a ta technologie mě natolik nadchla, že jsem si pořídil nejprve jednu tiskárnu a následně ještě další 3. K tomu jsem si ještě pořídil laser a začal jsem konečně něco kreativně tvořit. Zase jsem měl chuť do života a vůli posouvat se někam dál. Chtěl jsem tehdy realizovat vlastní značku rockového oblečení a motivy si vypalovat pomocí laseru.

V ložnici nám běžely prakticky nonstop 3D tiskárny a najednou jsem si uvědomil, že moje ambice jsou mnohem větší a není možné dál pokračovat výrobou v našem malém bytě. Začal jsem tedy hledat nějakou veřejnou dílnu (něco jako fablab). Když jsme po krátkém pátrání zjistili, že v Praze nic takového není, tak jsme došli k rozhodnutí, že si založíme vlastní dílnu.

Zde bych ten příběh trochu zkrátil, neboť je to pro mě stále taková nevyřešená kapitola mého života. Zkrátka rozjeli jsme si poměrně úspěšný pražský fablab, měli jsem členy, pořádali jsme různé akce, školení a postupně jsme nějak došli až k zakázkové výrobě. Dělali jsme sochy, busty i reliéfy. Odlévali jsem do bronzu, dělali jsem sádrové odlitky i výrobu stolů s pryskyřicí. Dařila se nám tedy i zakázková výroba. Pak přišla pandemie Covid a následně válka na Ukrajině. Teď zpětně se mi jeví, že jsme všechno zbytečně uspěchali, ale v danou chvíli jsem neviděl moc nějaký trvalý a udržitelný byznys model, navíc se nám narodilo dítě a řešil jsem tedy i nějakou rodinnou zodpovědnost. Zavřeli jsme tedy dílnu a odstěhovali se z Prahy do našeho baráčku se zahradou.

V roce 2022 jsem si postavil na zahradě vlastní malou dílnu, kde jsem měl v plánu dál pokračovat ve svých projektech. Samotná stavba dílny mě poměrně vyčerpala a já si chtěl nějak celkově odpočinout od výroby soch. Bronz ani sádru jsem už nechtěl tehdy ani vidět.

Místo toho jsem si v roce 2023 realizoval v dílně domácí mikropivovar a nějakou dobu se věnoval vaření výborných svrchně kvašených piv. Dokonce jsem jeden čas uvažoval, že si založím vlastní minipivovar. Hodně rychle mě však odradila legislativa a celkové nároky na takový pivovar. Tak to skončilo jen u domácího vaření ve volném čase.

Na konci roku 2023 jsem se opět nadchnul a tentokrát pro umělou inteligenci a nástroje jako chatGPT pro texty a Midjourney na generování obrázků. Také jsem si brzo našel práci jako technologický specialista na AI.

V roce 2024 jsem měl konečně finanční stabilitu a mohl se vrátit zpátky k umělecké tvorbě. Hodně mě k tomu postrčila právě AI, která nabízí tolik možností, že jsem vlastně nevěděl co dříve realizovat.

V naší pražské dílně jsme dělali většinou sochy či busty dle předlohy z fotek. Virtuální 3D model pro nás tvořil externí modelář, následně jsme tiskli fyzický model a poté odlévali do různých materiálů, včetně bronzu. Vlastně jsme tedy žádné umění nedělali, byla to spíše práce řemeslná.

Ve své dílně se chci věnovat hlavně tvorbě autorské. Určitě už nechci dělat zakázkovou výrobu a pokud ano, tak pouze nějakých historických postav, které mi přijdou zajímavé. Určitě už nechci dělat hlavy nějakých neznámých lidí jako dárek k narozeninám.

Aktuálně se ve své tvorbě věnuji odlévání do bronzu u malých sošek, 3D obrazům pomocí laseru a v neposlední řadě sádrovým odlitkům s patinou. Občas se chci věnovat i 3D skenům reálných již existujících soch a bust. V mé tvorbě se vždy spojuje moderní technologie, tradiční metody výroby a určitý prvek nepředvídatelnosti samotné technologie.

U 3D tisku to bylo např. viditelné vrstvy vznikají samotným tiskem, nebo různé nedokonalosti vzniklé během odlévání bronzu. Mým cílem není tvořit již dokonalé repliky a perfektně vyhlazené povrchy. Jednak mě nebaví trávit desítky hodin cizelováním a ani se mi vlastně nelíbí nějaká dokonalá uhlazenost. Mým vzorem je příroda a ta neuznává dokonale rovné, vyhlazené a pravidelné povrchy. Příroda je živelná, nestálá, proměnlivá a nepravidelná. Přesně taková je i moje tvorba. Nechci se vázat na jednu techniku výroby, ani se snažit docílit předem jasného výsledku. Náhodnost a jistý druh chaosu, je součástí mé tvorby, stejně jako celý můj životní příběh.

Aktuálně ani netvořím výrobky na prodej. Chci se teď několik let věnovat jistému experimentování a zjišťování, jaký je vlastně ten můj charakteristický rukopis. Naštěstí se tím neživím a nemusím se tedy věnovat něčemu, co mě nenaplňuje. Do vyhoření jsem vždy dospěl tím, že jsem se nutil do něčeho kvůli penězům a byl jsem tlačen přehnanými očekáváními. Nyní mě nic takového netrápí a chci se věnovat výhradně tomu, co mi osobně dává smysl.